Zdraví máme jen jedno. Nechat si ho poškodit nadužíváním chemických preparátů nebo operativním zásahem do organismu v případech, kde by postačila dlouhodobá či trvalá změna životosprávy, je skutečně pohrdání vlastním tělem, jeho schopností samoléčby a přírodními zákony samotnými. Takové zásahy mohou být nevratné a mnoho lidí plačících nad svým osudem ani netuší, nebo tušit nechtějí, že si situaci zavinili sami.
Před pár lety jsem se ocitla jako doprovod na klinice Hnízdo zdraví. Pana doktora Hnízdila sleduji již řadu let, velmi si jeho názorů vážím. Během čekání jsem si zakoupila jednu z jeho knih, která dosud chyběla v mé obsáhlé knihovně. Když jsem ji otevřela, byl zde napsán komentář vlastní rukou pana doktora a zněl:
„Nadměrná lékařská péče škodí zdraví.“
Často na to myslím a skutečně se domnívám, že by lidé měli se svým zdravím zacházet zodpovědněji a nespoléhat na to, že jim v případě problémů pomůže někdo jiný. Jistě, úloha medicíny je velmi důležitá, ale nezmůže všechno. Navíc je zde otázka, zda pouhým odstraněním příznaků dojde ke skutečnému vyléčení, když není odstraněna příčina nemoci.
Na druhou stranu je mnoho lidí, kteří náš zdravotní systém zneužívají . Buď se o sebe patřičně nestarají nebo se vědomně ničí či běží k lékaři s banálním problémem. Často by k nápravě postačilo pár dní klidu nebo třeba i půstu. A to ani nemluvím o zneužívání možnosti ošetření na pohotovosti či přivolání záchranné služby v případech, kdy to stav pacienta nevyžaduje. Když pominu fakt, že veškeré tyto služby stojí nemálo peněz, které nespadly z nebe, ale skládáme se na ně všichni, tak tito často bezohlední lidé ohrožují ty, kteří pomoc skutečně potřebují a navíc ubírají čas a energii těm, kteří jim službu poskytují (lékaři, zdravotnický personál, záchranáři, ale i další).
To jsou známá fakta, nicméně se domnívám, že si za to může zrdravotnický systém dost sám, protože nenabádá dostatečně k tomu, aby si lidé uvědomovali svoji zodpovědnost za vlastní zdraví. Naopak člověku s nějakou chronickou chorobou nabídne pilulky s tím, že nic jiného se nedá dělat, a ať je bere doživotně. A tak podobně. Pokud už dostane pacient nějaká výživová doporučení, jedná se často o zastaralé metody, dnes už vyvrácené a pacienta spíš poškozující. A to, co se těžce nemocným pacientům předkládá v některých nemocnicích k jídlu (např. nejmenovaná nemocnice v Praze), to opravdu zůstává rozum stát. Vůbec nepochybuji o tom, že za extrémní váhový pokles mého přítele během jeho hospitalizace neměla vliv jen nemoc samotná, ale i nechutná a nedostatečná výživa, která vůbec nezohledňovala jeho zdravotní stav, např. večeře pro dospělého muže – 1 gumový rohlík a k tomu dětská přesnídávka. No nedivím se, že tam měl neustále průjem a za dva měsíce mínus 30 kilo.
Někde jsem slyšela, že v dávné době byl prý lékař v Číně odměňován po dobu, kdy byl jeho klient zdráv, nikoliv jako náš současný systém, kdy jsou lékaři honorováni za lékařské úkony. Nevím, zda tomu tak skutečně bylo, ale dává mi to smysl.
Náš zdravotnický systím není dokonalý, ale jsem ráda, že ho máme. Někdy se totiž vůbec nedivím lékařům a sestrám, že jsou nevrlí až nepříjemní, protože to musí být velmi náročné poslouchat denně všechny ty problémy a nářky tolika lidí. Na druhou stranu zdravotnický systém společně s farma bussinesem dělá všechno proto, aby tam ti lidé byli, stěžovali si a pasivně čekali „na rozhřešení.“ V jiném článku jsem pro to použila termín „novodobá církev.“
Co chci tímto článkem říci?
V dnešní době (zatím ještě) nadbytku, se lidé ptají : „Co mi chybí, abych byl zdravý a cítil se dobře?“ A jdou do lékarny a kupují nějaké vitamíny, doplňky stravy apod.
Ale neměla by otázka spíš znít: „Co mi přebývá?“ No často to bývá nadbytek cukru, alkoholu, průmyslově zpracovaných potravin, ale i zbytečné léky, elektrosmog…. Většinou to sami víme. Ale problém je v tom, že nechceme opustit svoje zvyky, pohodlí, dobroty a pohodlný gauč, vypnout mobily a televize, které s námi (úspěšně) manipulují. Raději zajdeme do lékárny nebo k lékaři, kde si postěžujeme a čekáme, že to vyřeší tak, aniž bysme se museli příliš namáhat.
Takže ano, chceme – li být zdraví, musíme se snažit zdravě žít a neustále na sobě pracovat. A to po všech stránkách. Je to celoživotní úkol a nikdo jiný to za nás neudělá.
A dobře si rozmysleme, komu svěříme MOC nad svým tělem, i duší. A přemýšlejme nad tím, co si necháme vpravit do těla. Potřebuji to skutečně nebo se jen nechávám ovládat? Některé věci totiž nejdou vrátit zpátky.
